Osnova témat

  • Úvod

    Sbalit vše Rozbalit vše

    ESF logo - barva

    Název předmětu:

    Vojenská historie

    Forma studia:

    prezenční

    Cíl předmětu:

    Cílem předmětu - V souladu s tradicemi a soudobými trendy přípravy důstojníků ve vyspělých armádách současnosti je ukázat studentům, na historických příkladech, cesty vývoje vojenského umění v jednotlivých historických epochách a objasnit jim souvislosti mezi historických vývojem vojenství a současností.   

    Výstupy z učení:

     
    • odborné znalosti:
    • identifikuje historické souvislosti válečných tažení a vojenských operací a uplatnění principy vojenského umění za účelem identifikace obecných zákonitostí, nalézání analogií historických událostí se současností a porozumění složitým vojenským situacím;
    • odborné dovednosti:
    • hodnotí souvislosti historicky významných vojenských operací a uplatněné principy vojenského umění;
    • úlohu významných osobností v dějinách válek a vojenského umění;
    • modifikuje zkušenosti a poznatky z historického vývoje vojenského umění na současné podmínky;
    • obecné způsobilosti:
    • je schopen samostatně a odpovědně rozhodovat v nových nebo měnících se souvislostech nebo v zásadně se vyvíjejícím prostředí s přihlédnutím k širším společenským důsledkům rozhodování;

    Návaznost předmětu:

    Předmět vytváří prerekvizitu pro studium dalších vojenských předmětů.

    Podmínky úspěšného zakončení předmětu:

    zápočet:

     

    • zpracování a prezentace odborného problému (dle zadání)
    • zpracování a odevzdání písemné práce (esej dle zadání)
    • úspěšné absolvování testu

    zkouška:

    • 50% známky je tvořeno známkou z testu
    • 50% známky je tvořeno známkou z prezentace v rámci semináře nebo z písemné práce

    Základní literatura:

     

    • DUPUY, Ernest R., DUPUY, Trevor N. Vojenské dějiny 1 a 2.Praha: Forma s.r.o., 1996
    • GALATÍK, KRÁSNÝ, ZETOCHA. Vojenská strategie. Praha: Ministerstvo obrany ČR, 2008,str. 59-186. ISBN 978-80-7278-475-2
    • Kolektiv autorů. Základy vojenských operací. Brno: UO, 2009.

    Doporučená literatura:

     

    • HRYCH, E. Velká kniha vojevůdců, bitev a zbraní.Praha: Regia, 2000. ISBN 80-86367-06-1
    • BROŽ, I. Manažeři války. Praha: Epocha, 2003. ISBN80-86328-31-7 
    • EICHELR, J. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. Praha: AVIS, 2006. ISBN 80-7278-326-2 

  • Téma 1

    Vojenské umění ve válkách starověku

    Jedná se o úvodní přednášku celého předmětu Vojenské dějiny. Tento předmět je nedílnou součástí přípravy vojáka velitele a plně vychází z tradic přípravy vojenských profesionálů v dějinách. V každém kulturním historickém období bylo studium dějin základní součástí přípravy vojevůdců a ´velitelů obecně. Ať se jednalo o starověk (Alexandr Makedonský) nebo současnost ve vojenských školách na západě či východě (studium významných bitev minulosti). Předmět si klade za cíl navázat na tradice výchovy velitelského sboru v ozbrojených silách Československa a zároveň přispět k výchově vojáka hrdého na to že je příslušníkem AČR. Dalším z cílů je poukázání na význam osobností v dějinách a na vlastnosti, kterými byly nositeli.

    První přednáška tohoto předmětu, o kterou se bude předmět opírat má za cíl objasnit základní pojmy, a popsat nejstarší období vedení válek v historii lidstva. Na jednotlivých příkladech pak ukázat na spojitost vývoje vojenství ve starověku a dodnes platnými zásadami a principy vedení válek.  

    V první části přednášky jsou popsány a rozebrány základní pojmy jako je Vojenská věda, která řeší problematiku zajišťování bezpečnosti s důrazem na ozbrojený zápas a bojovou činnost vojsk v něm a Vojenské umění což je teorie i praxe přípravy a vedení ozbrojeného zápasu. Ze zkoumání jeho zákonů a zákonitostí vyvozuje principy, zásady a způsoby použití ozbrojených sil a jejich všestranné zabezpečení v ozbrojeném zápase. Člení se na vojenskou strategii, operační umění a taktiku.” Dále pak pojmy jako jsou Vojenská strategie - tvoří především obecné principy výstavby, přípravy a použití armády (ozbrojených sil) vcelku a jejich teoretická reflexe. Operační umění – tvoří soustavu znalostí o zákonitostech, obsahu a charakteru operační činnosti, o metodách a formách její přípravy a provedení. Taktika – soustava znalostí o zákonitostech a charakteru taktické činnosti, o metodách a formách její přípravy. A dále základní principy vojenského umění tedy Ekonomie sil -  Obecně lze tento princip shrnout následovně: Jedná se o zajištění splnění úkolu související s bojovou činností nezbytně nutným množstvím sil a prostředků. Volnost jednání -  Princip volnosti jednání vyjadřuje všechny snahy k eliminaci faktorů omezujících vlastní iniciativu a poddání se vůli protistrany. I tento princip lze zevšeobecnit do tvaru: Volnost jednání omezuje vliv protivníka na schopnost jednat (manévrovat, reagovat) vlastních vojsk a naopak ponechává jim plnou možnost reagovat na měnící se situaci. Soustředění úsilí je třetí ze základních principů operačního umění a taktiky. Vyžaduje jednak vytvoření převahy sil a prostředků nad nepřítelem na nejdůležitějším směru, na rozhodujícím úseku a v rozhodující době, jednak soustředění a manévr palbou mohutných palebných, především jaderných prostředků rozmístěných na velkém prostoru. Zjednodušeně řečeno využít všech dostupných sil a prostředků k dosažení převahy v rozhodujícím bodu nebo prostoru, ve které je operace vedena

    V další části je přednáška zaměřena na vývoj vojenství ve starověku a to s důrazem na povahu a směřování vojenského umění v různých částech světa což bylo dána především geograficky (Egypt – okolní pouště, Mezopotámie – kulturní prostor mezi Eufratem a Tygridem, Čína – okolní hory a pouště atd.). Z hlediska dnešního pohledu a dalšího směřování vojenského umění je nejzajímavější Čína (období válčících států 5.-2. st.př.n.l.) a hlavně prostor Středomoří Starověké Řecko, Řím a Kartágo. Z tohoto důvodu je podrobně rozebrán přínos Alexandra Makedonského jako prvního skutečného stratéga v jeho tažení na východ s důrazem na jeho přínos a naplnění základních principů vojenského umění v bitvách proti Dareiovi u Graniku, Issu a především u Gaugamel. Z těchto hledisek je v přednášce rozebrán i přínos tažení Hanibala v druhé punské a válce a bitva u Cann. Poslední část přednášky je věnována římskému přínosu do rozvoje vojenského umění v poslední fázi starověku s důrazem na jeho odraz a vliv v následující historické etapě.

     

     

  • Téma 2

    Středověk – střet civilizací a způsobů vedení
    válek.

    Přednáška je věnována období středověku a vlivu tohoto období na vývoj vojenského umění na pozadí kulturních, sociálních, náboženských a ekonomických změn, jež charakterizují právě středověk. Základem je periodizace tohoto období na raný středověk, vrcholný a pozdní a dále pak rozčlenění do jednotlivých kulturních prostorů. Raný středověk je charakterizován především vrcholícím obdobím stěhování národů, kdy se postupně usazují v Evropě národy z východu a dochází k obrovskému střetu civilizací. Rozpadající se antikou a východními kočovníky. Mezi vyspělou architekturou a postupně se usazujícími pastevci. Mezi organizovanou armádou složenou z legií a lehkými pohyblivými jednotkami „barbarů“.  Ale také ke střetu mezi státem, jehož ekonomika a státní moc upadá a není schopen kontrolovat svá území a řídit své vojsko (tvořené žoldnéři z „barbarských“ národů) a nastupující silou z východu. Vojenský vývoj v jednotlivých částech Evropy je doložen na bitvě u Hastingsu mezi nastupujícími Normany a domácími Sasy na bitvě u Tours mezi Franky a Araby pronikajícími na území Franské říše.   Další část přednášky je věnována jednotlivým územím (státům) nebo obdobím či kulturám a jejich vlivu na vývoj v Evropě a na Blízkém východě v popisovaném období. Jedná se především o vojenský přínos Byzantské říše na vývoj vojenství (Strategicon, Tactica) na vliv husitství a jejich přístupu k vedení bitev a válek. Podobně jako vlivu Arabů a islámu na vzdělanost, rozvoj vědy, umění a hlavně vojenství v Evropě. Celá přednáška je zaměřena především na vzájemné vlivy civilizací a kultur, stejně jako na prolínání jednotlivých prvků strategie, taktiky a vojenské organizace mezi obdobím starověku a novověku. V neposlední řadě se zaměřuje na vliv techniky na vývoj vojenství v popisovaném období – zavedení palných zbraní atd.      

  • Téma 3

    Revoluce ve vojenství v 18. a 19. století – nástup technické revoluce

    Přednáška je dělena do několika celků první je třicetiletá válka – relikt středověku a částečně i starověku. V této pasáži je popsáno období 17. století z hlediska vývoje ve vojenství. Jako příklad překlopení starověkých prvků organizace vojska a jeho nasazení je uvedena tercie – základní taktický prvek válčišť Třicetileté války. S toto válkou je však spojena i celá řada moderních prvků, které naopak ukazují cestu v obdobích dalších – reformy švédské armády a zavedení moderních prvků do výzbroje (bajonet). V další části je rozebrána situace a vývoj v armádách rozhodujících států tehdejší Evropy jako bylo Prusko a Rakousko s důrazem na unifikaci výzbroje a výstroje, výcvik a profesionalizaci armád v tomto období.  

    Z hlediska naplnění cílů přednášky je rozhodující především 19. století a války a bitvy v něm svedené. Z hlediska českého prostoru je Napoleonské období popsáno především na bitvách třetí koaliční války s pochopitelným důrazem na bitvu u Slavkova. Na průběhu této bitvy je také ukázáno na naplnění základních principů vojenského umění oběma stranami. V další části je přednáška věnována vlivu rozvoje vědy a techniky na průběh Války severu proti jihu v letech 1861-1865 ve Spojených státech při čemž je zdůrazněn především nový prvek ve vedení válek a tím je nepřetržitost vedení dílčích operací v celém prostoru válčiště. V poslední části pak jsou rozebrány války Pruska proti Rakousku a Francii v letech 1866 a 1870-1871 a to především z hlediska zavedení nové výzbroje a využití odpovídající strategie a taktiky především s ohledem na rozvoj dopravy.        

  • Téma 4

    Rozvoj vojenského umění ve světových válkách 20. století.

    Přednáška je dělena na tyto části

    • Období před I. sv. válkou
    • První světová válka
    • Meziválečné období a vývoj v něm
    • Druhá světová válka

    První část je zaměřena na cíle a plány válčících stran. Německo - F a B kolonie, protektorát nad Belgií, dosažení La Manche, Ukrajinu, Polsko, Pobaltí. Rakousko-Uhersko – ovládnout celý Balkán získat vliv na území rozpadající se Turecké říše. Anglie – zbavit se N jako hospodářské konkurence, získat na Turecku Mezopotámii a Palestinu, Upevnit pozici v Egyptě. Francie  - znovu získat Alsasko-Lotrinsko. Rusko – ovládnout Bospor a Dardanely a Cařihrad, anexe Haliče. Dále na vojenské plány např. Schliffenův plán Německa a na jeho naplnění.

    Druhá část popisuje jednotlivá významná období a bitvy první světové války. Jedná se především o bitvu u Verdunu a jarní ofenzivu Německa v roce 1918. Na těchto bitvách je ukázán vývoj vojenského umění a především možné směry, kterými se bude ubírat v obdobích dalších.

    Třetí část je zaměřená na meziválečné období a na vývoj vojenské vědy v rozhodujících státech světa. Jsou zde rozebrány doktríny a teorie vojenské vědy Sovětského svazu, USA a Velké Británie, Francie a Německa. Dále jsou zde popsána východiska vzniku koncepce bleskové války v Německu a podobné úvahy v Sovětském svazu, kde vzniká mezi válkami teorie operačního umění.

    Konečně v části čtvrté je na vybraných bitvách druhé světové války ukázán vývoj vojenského umění v základních milnících, jako je obsazení Francie a tedy čistá aplikace teorie bleskové války Německem, kombinovaná operace u Dieppe v roce 1942, Klasická ukázka hromadného nasazení obrněné techniky v bitvě u Kurska v roce 1943. Na vylodění v Normadii je ukázán vývoj kterým prošlo plánování a vedení kombinovaných operací za dva roky od Dieppe. Tato část končí použitím nové zbraně – jaderné bomby na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945.

  • Téma 5

    Války a konflikty na přelomu tisíciletí

    20. století přineslo sebou obrovský rozmach vojenského umění spojený především s rozvojem vědy a techniky v tomto období, s prudkým rozvojem technologií a výraznými změnami v geopolitické situaci. Především oblast operačního umění zaznamenala obrovský pokrok. Bylo to století, ve kterém se střetávají myšlenky Napoleona a Clausewitze (v předvečer 1. sv. války) s použitím jaderných zbraní a bezpilotních prostředků na jeho konci. Pro vývoj vojenského umění v poválečném období a především pro jeho směřování ve válkách a konfliktech přelomu tisíciletí je rozhodující změny v pohledu na vedení válek v průběhu bojů v arabsko-izraelských konfliktech, nový způsob vedení války bez jasné fronty, tak jak byla vedena ve Vietnamu Francouzi a USA a konečně války v Zálivu a Afghánistánu.

    Na jednotlivých epizodách těchto válek jsou dokumentovány změny ve vedení boje. Jedná se o izraelskou válku za samostatnost v letech 1948 a 1949, Šestidenní válku a válku Jom Kipur a nakonec Izraelskou intervenci do Libanonu. Na těchto konfliktech je ukázán vývoj od národně osvobozenecké války, přes boje tankovými leteckými svazky na klasických frontách po válku proti terorismu, jak byla deklarována a částečně vedena válka v Libanonu v roce 1982. Války vedené ve Vietnamu předznamenaly způsob vedení boje bez jasné fronty – boje proti partizánským jednotkám podporovaných jiným státem. Jednalo se tedy o boje o základny a komunikace, ale také o mysl lidí. Tento model byl dále rozvinut ve válkách v Afghánistánu vedených Sovětským svazem v osmdesátých letech a Spojenci v současnosti. Z hlediska vývoje vojenství a především díky použití nových zbraní a taktiky je rozebrána i první válka v zálivu v roce 1991.           

  • Téma 6

    Význam studia vojenské historie. - SEMINÁŘ

    Tento seminář je završením předešlých pěti témat. na tomto semináři máte první možnost získat část bodů (50%) nutných k udělení zápočtu. To lze získat následujícím způsobem:

    Zpracovat prezentaci (do 8 obrázků) na jedno ze zadaných témat

    Obhájit tuto prezentaci před vyučujícím a svými kolegy

    Odpovědět na případné dotazy

    Témata prezentací vycházejí z problematiky, která byla předněsena, případně s literatury, kterou jste si měli prostudovat.

  • Téma 7

    Významní teoretikové vojenského umění a jejich
    názory

    Přednáška je součástí předmětu Vojenská historie a je úvodní do druhého tematického okruhu tohoto předmětu, který se věnuje především významu a vlivu lidí, osobností, praktiků i teoretiků vojenského umění, roli vůdců a jejich charakteristikami. Svým obsahem navazuje na blok předešlý, který se zabýval vlivem událostí – válek, tažení, bitev, ale také vynálezy a technickým pokrokem, který znamenal změnu ve vedení válek. Všechny tyto změny však musely vymyslet a posléze realizovat lidé a o jejich přínosu budeme mluvit v tomto bloku. Největším problémem lidí je jejich paměť a schopnost se učit. V dějinách lidstva bylo vymyšleno a mnohdy i realizováno řada věcí ve všech oborech lidské činnosti. Od filosofie, přes matematiku a fyziku až po umění vést a vyhrávat války. Smutným faktem však je, že díky nepravidelnostem v dějinném vývoji lidstva, kde období rozkvětu střídala období hlubokých pádů a krizí a díky tomu, že vítězové válek dokázali v mnoha případech nejen vyhubit poražené národy, ale také zničit jejich kulturu a s ní i paměť. Tak lidstvo přišlo o celou řadu děl, vynálezů a myšlenek, které se buď nacházely dodatečně, nebo byly nevratně ztraceny a v mnoha případech opětovně vytvářeny.

    Klasickým příkladem je dílo O umění válečném mistra Sun-Tzu, které objevila Evropa až na počátku 20. století a okamžitě se stalo významnou součástí přípravy vojáků ve všech vyspělých zemích. Základní filosofie, které je věnována většina publikací o vojenství  je o vedení války bez potřeby samotné bitvy. Věnuje se cestám k přechytračení svého protivníka bez potřeby násilí a psychologickému působení na jeho řady. Je učebnicí správného rozhodování a analytického myšlení. Traktát Mistra Suna (Sun-c') je nejstarší dochovanou knihou strategického myšlení a nejstarší literárně doloženou vojenskou doktrínou v dějinách lidstva. Originál, ze kterého byl pořízen tento český překlad, pochází z formativního období čínské civilizace, přesněji: z té části toho období, kterému se dostalo v čínských kronikách pojmenování Válčící státy (Čan-kuo 403-221 př. n. l.).

    Jeho dílo je využitelné a je také patřičně využíváno a aplikováno dodnes. Mimo USA a GB to byl především Mao Ce Tung (čínský vojevůdce a státník 1893 – 1976), který dokázal především v období boje s Japonskou okupací a následně s Kuomintangem generála Čankajška plně využít znalosti klasického díla Sun-Tzu a aplikoval jeho poučky především do způsobu vedení bojů, do schopností využít manévru, výběru místa, způsobu zásobování atd. Dalšími byli představitelé Vietnamu, jako byl Ho-Či-Min  a jeho generál Giap, kteří v obou válkách ve Vietnamu (proti Francouzům i USA) dokázali převést obsah teoretického díla mistra Sun-Tzu do každodenní praxe na bojišti. Zdá se, že myšlenky Sun-Tzu lze mnohem více aplikovat v dnešních podmínkách asymetrického způsobu vedení války, než tomu bylo v minulosti.

    Dalším z teoretiků je Machiavelli a jeho dílo. Machiavelli je považován za jednoho z tvůrců moderní strategie a studium jeho díla Vladař nebo Úvahy o umění válečném patří k základním materiálům vojenské teorie.

    V další části je rozebrán přínos dvou velikánu Clausewitze a Jominiho z hlediska jejich přínosu do teorie vojenství, ale především z hlediska možností využití jejich myšlenek v současné vojenské vědě. Oba myslitelé v oblasti vojenského umění vytvořili v polovině 19. století teoretické základy moderního vedení válek. Obě teorie jsou přijatelné pro určité skupiny činností v souladu s tradicemi a hlavně schopnostmi armád (příprava, výcvik, velikost, schopnosti….)

    Problémem zůstává především snaha pochopit sám princip vedení válek.

    1. Jedná se o vojenské umění, které jako      takové nelze přesně definovat. Vždy tam zůstává prvek nahodilosti (frikce)      jak uvádí Clausewitz, což znamená v konečném důsledku to, že plán bitvy      (OPORD) platí pouze do prvního výstřelu a pak záleží na schopnostech      velitele se s nastalou situací vyrovnat a umět na ni reagovat.
    2. Nebo lze válku (boj, operaci) rozčlenit      do dílčích činností a drilem je zvládnout a především v době počítačových      technologií hledat a nalézt všechny možné varianty řešení a odpovídající činnosti.

  • Téma 8

    Význam osobností a jejich přínos pro rozvoj vojenského
    umění    .

    Přednáška je členěna do tří částí, ve kterých je původní definice podepřena praktickými příklady aby v závěru potvrdila či vyvrátila počáteční hypotézu.

    Přednáška je součástí předmětu vojenské dějiny. Svým způsobem prolíná i do dalších oborů a nauk. Zabývá se především rolí významných osobností v dějinách, ale také jejich ambicemi na různých postech v jejich životě. Můžeme ji také považovat za součást studia managementu a leadershipu, protože se zabývá vlastnostmi těchto osobností a jejich přínosem do rozvoje vojenského umění s důrazem na schopnost vést své podřízené. Přednáška je koncipována tak, aby na základě několika jasných a jednoduchých definic uvedených v první části popsala vlastnosti výrazných osobností – příklady (každý si může vybrat svou vlastní).

    Pojem vůdce a vojevůdce je jedním z nejfrekventovanějších v dějinách. Otázkou je proč ten či onen byl tím pravým, kterému bylo dopřáno vyznamenat se v daném historickém období v regionu nebo v globálním měřítku? Podobně se naskýtá i ta - proč je tento vedoucí pracovník tak produktivní a výsledky práce jeho kolektivu tak vynikající? Nebo proč je vedoucím on a ne někdo další z kolektivu? Jaké vlastnosti on má a já ne? Na závěr první části přednášky je shrnutí – encyklopedické vlastnosti vůdce. Pokud studenti v rámci samostatné přípravy budou hledat ve víc zdrojích, najdou vlastnosti jiné.

    V další části se přednáška zaměřuje na příklady vůdců a vojevůdců v historii. Obsahuje však i několik příkladů názorů významných myslitelů z oblasti vojenského umění (Sun-Tzu, Machiavelli, Clausewitz) na úlohu a vlastnosti vojevůdce a vůdce (leadera) obecně.  Na jejich úlohu v daném historickém období, na jejich činy, ale také na jejich osobnostní vývoj (v několika případech od vojáka po politika) a na smysl a výsledky a přínos pro vlast a budoucnost.

    V třetí části, která je shrnutím předešlých dvou, je prezentován názor přednášejícího na vlastnosti vůdce. Je v ní souhrn vlastností, které pojmenovávají to, co dělá s člověka vůdce a jak se zděděné nebo získané vlastnosti mohou využít k naplnění poslání, které jsem si zvolil, nebo které mi bylo dáno. V této části je kladen důraz především na směřování studentů k samostatné práci směřující k vlastnímu hledání vlastností vůdců a jejich personifikaci.      

  • Téma 9

    České významné osobnosti a jejich přínos pro
    rozvoj vojenství

    Cílem přednášky, která uzavírá přednášky z předmětu Vojenská historie je nalézt v historii Českého státu osobnosti, které výrazně ovlivnily vývoj vojenství v národním, evropském či světovém měřítku. Tím přispět k výchově k hrdosti na příslušnost k Armádě České republiky.

    Členění přednášky je dáno historickými hranicemi a epochami. V první, časově nejdelší části se zabývá vojevůdci, jako byl: Žižka, Valdštejn, Radecký. Ve druhé, pak především vojáky, kteří se profilovali v období 1. světové války a působili v legiích, kde prokázali svoje vůdcovské schopnosti a posléze se stali nositeli nových progresivních myšlenek při budování armády Československa a při zajištění jeho obrany mezi válkami (Krejčí, Syrový). Ve třetí části se přednáška věnuje osobnostem odboje a poválečného období jako jsou Svoboda, Klapálek, Janoušek a Vitanovský.

    Při charakterizaci osobností českých vojenských dějin je kladen důraz především na jejich skutečný přínos a na důvody jejich slávy. V případě Žižky je zdůrazněno jeho novátorství v oblasti využití všech soudobých novinek a jejich zavedení do praxe v podobě vozového šiku a zavedení vojenského řádu. U Valdštejna dominují jeho vojevůdcovské vlastnosti a vliv na vojenský a politický vývoj Evropy v době Třicetileté války. Význam Radeckého pak spočívá především v jeho manažerském způsobu řízení rakouského generálního štábu.

    Podobný přístup byl zvolen při deskripci a analýze přínosu obou představitelů meziválečného období tedy generálů Krejčího a Syrového, který byl dán především povahovými rysy a dobou kdy stály v čele Československé branné moci.

    U zástupců odboje ve třetí části přednášky pak je zdůrazněn různorodý přístup k naplnění slov přísahy vojáka ve spojeneckých armádách protifašistické koalice a podivuhodně stejný či podobný osud po válce.